Toto je archiv starého webu a není již udržován. Aktuální web zelených na Praze 6 najdete na adrese praha6.zeleni.cz »
Dozrál čas
Zápas menších pražských divadel, galerií a podobných institucí o přežití není jen bojem o několik milionů. Je to víc. Je to zápas o smysl a charakter státu.
Anebo nejsou snad stát, samospráva a vůbec různé způsoby lidského sdružování či organizované sebestrukturace společnosti charakterizovány mezi jiným i způsobem a mírou přerozdělování peněz jedněch ve prospěch druhých?

Bohaté a rozvinuté státy se snaží nějak pomáhat těm chudším; lidé, jejichž příbytky nebyly zasaženy přírodními katastrofami, pomáhají prostřednictvím státu či jiných organizací těm, kteří přišli o domov; zdraví platí na léčbu nemocných; neplavci na plavecké stadiony a lidé, které sport nezajímá, na olympijské stavby; řidiči aut na budování metra; ti, kteří o další vzdělávání nemají zájem, přispívají na vzdělání těm, kteří po něm dychtí; ti, kteří nevědí, co je to egyptologie, a nezajímají se o podstatu hmoty, financují rozvoj egyptologie a teoretické fyziky; lidé, kteří nechodí do divadla, přispívají na jeho existenci a ti, kteří hodně vydělají na různých lidových show, přispívají na existenci tak či onak experimentálních či avantgardních scének, které navštěvuje nepatrné promile populace.

Způsob, důmyslnost, předvídavost a kultura tohoto přerozdělování zakládá identitu toho či onoho společenství, toho či onoho státu, té či oné politické síly. Je smutné, že takové banality je dnes třeba připomínat právě v Praze.

Bohatý a pluralitní duchovní život - jako takový, sám o sobě, prostě jako výraz lidství - má naprosto zásadní a pouhým praktickým účelem nevysvětlitelný význam pro budoucnost národa či vůbec lidského rodu. Přerozdělování prostředků ve prospěch různých menšinových úkazů má ovšem často i svůj veskrze praktický význam.

Kultura je jako brouk potápník
Pamatuji například, jak v šedesátých letech to byla právě malá pražská i mimopražská divadélka, jež byla ohnisky nového a hlubšího sebeuvědomování a sebeosvobozování společnosti a jež - spolu s mnoha dalšími „menšinovými“ úkazy, jako je například filozofické bádání -byla neodmyslitelnou předehrou pozdějších politických změn. Dalo by se říct, že větší svoboda některých se proměnila ve svobodu všech.

Ta divadla totiž navštěvovaly přesně ty menšiny, které později významně ovlivňovaly život většin. Nemohu nepřipomenout v této souvislosti časopis Tvář. Dělala ho malá skupinka lidí, četlo ho nanejvýš několik málo stovek čtenářů, a přesto právě tento časopis významně ovlivnil naše dějiny a dal - mimo jiné - naší zemi i dva prezidenty. Lze si samozřejmě představit Prahu bez Divadla Na zábradlí i naši epochu bez Semaforu a písniček Jiřího Suchého, ale bude to ještě Praha a naše epocha? A bude to do budoucna příslib lepších, či horších časů?

Ať si každý odpoví, jak umí. Ale nejde jen o to. Takzvaná živá kultura je jako brouk potápník: ponořuje se a vynořuje, někdy to má lehčí, někdy těžší, ale umí přežít leccos, včetně různých radních, kteří o ní rozhodují, aniž se o ni zajímají, či jí rozumějí. Dějí se v Praze horší věci a bohužel nezvratné. Často o tom mluvím, ale musím to znovu připomenout: město se šíří jako rakovina do všech stran a likviduje naši vlast svými sklady a velkosklady, parkovišti a smetišti, super- a hypermarkety, a hlavně stepí, která mezi tím vším je.

Je to skrumáž nahodilých staveb, nejsou to ani vesnice, ani nové městské čtvrti, ani samoty, je to rozplizlá konzumní nicota pyšně pohrdající krajinou, to jest kilometry čtverečními naší vlasti. Kde je nějaké nové náměstí, náves nebo ulice? Jako bychom dnes uměli stavět jen jednotlivé domy. Město nemá žádnou koncepci či definici, smysluplný urbanistický rozvrh, vše působí jako soubor náhod. Hezkých staveb je minimum, vesměs vznikají jen banální kubíky jakési zastřešené osídlovací hmoty (podle vzoru „dřevní hmota“, což je podle mne jazyková urážka dřeva). Krásně to ilustroval příběh Letné: aniž se zamysleli nad charakterem a budoucností tohoto prostoru, zametli pod stůl návrh na jeden originální dům, který tam měl stát, a začali tam budovat jakési tunely a parkoviště.

Stará předměstí vesměs chátrají, staví se hlavně na zelené louce, osud průmyslových staveb z devatenáctého století jako by snad nikoho mimo několika avantgardních umělců nezajímal. Historické jádro města se vylidňuje, přestává žít, v samotném centru města, které bývalo kdysi hlavním korzem, je večer nebezpečno se vyskytnout.

Co dělat?
Mnoho hrozných věcí se děje jménem rozvoje turismu, dokonce i divadla by měla být přizpůsobena nárokům turistů. Já si ale myslím, že do Prahy - půjde-li to tak dál - přestanou turisté pomalu jezdit.

Chtějí totiž vidět živé a živoucí město, kde nějací místní lidé bydlí, pracují, nakupují, baví se, vysedávají v hospůdkách. Nepozoroval jsem, že by turisté jezdili po světě proto, aby se potkávali jen s jinými turisty. Ve městě, kde jsou každý den zácpy a které každá malá nehoda v jeho středu dopravně ochromí, by chtěli pořádat olympijské hry.

Doufají, hlavně ti, kteří mají něco společného s betonem, že dopravu přesunou pod zem. Nevím, zda se to podaří, pokud ano, obávám se, že to povede jen k dalšímu zmrtvění města. Budoucnost Prahy vidím tedy dost černě, pokud se něco nezmění. Zatím mi připadá zacházení s městem velmi nekulturní, čehož aktuálním projevem je pokus o zardoušení neziskových divadel.

Co dělat? Nenapadá mne nic lepšího než doporučit Pražanům, aby v blížících se volbách nevolili stranu, která už tak dlouho Praze vládne a která už tolik nedobrého dopustila, pokud se na tom přímo osobními zájmy svých pražských předáků nepodílela. Změna na pražské radnici by byla podle mne dobrým znamením pro každého, komu ještě záleží na charakteru a smyslu našeho státu a naší samosprávy.


tisk článku tisk     uložení článku uložit     odeslání článku emailem odeslat emailem     diskuze k článku diskuze k článku (0)    
Ostatní články v rubrice
Anketa
Se kterým z developerských projektů v okolí Vítězného náměstí nejvíce nesouhlasíte?
Celkem hlasovalo: 777